Karel Weinfurter II. část

4. listopadu 2007 v 21:33 |  Měsíc Karla Weinfurtera

Psyché
Časopis Psyché Weinfurter vydával šestnáct let - od roku 1924 až do zákazu činnosti spolku Psyché v roce 1940. Po celu tu dobu nesl podtitul "Revue věnovaná mystice, okultismu a metapsychice". 24 stránek časopisu naplňoval zpočátku Weinfurter sám návody jak praktikovat mystiku a to jak začátečníkům, tak upozorněním na chyby a úskalí doporučovaných cvičení (v tom často reagoval na dopisy čtenářů), ukázkami z děl do té doby nedostupných v českém jazyce, jako byly Upanišady, Egyptská kniha mrtvých, životopisy světců (jejich díla či nauky, které komentoval), ale také články, které pramenily z Weinfurterových vlastních studií. Mnohé z těchto článků vycházely na pokračování, a mnohé potom také autor vydal jako samostatné knihy (Silhuety velkých Mistrů, Mystika v žalmech Davidových aj.). Důležité z hlediska pátrání po historických faktech byly i Weinfurterovy vzpomínky, které jemu samotnému pak posloužili coby základ pro jeho "Paměti okultisty".

..pokračování kvůli úpravě pod clickem na Celý článek..♥



Časopis byl chytře vedený i po stránce profesní. Obsahoval "literární hlídku", upozorňující na právě vycházející zajímavé tituly. Propagaci vlastních knih řešil Weinfurter kouzelným způsobem: nechával o nich psát články svým nejvěrnějším druhům ze spolku, kteří je mohli vychválit lépe, než by se odvážil autor sám. Poslední strany byly pravidelně věnovány čtenářské listárně, a hlavně drobným zprávičkám ze světa, věnovaným okultním a příbuzným výzkumům z celého světa, zvláštním událostem nebo lidem obdařeným mimořádnými schopnostmi. Ze současného hlediska by byly některé úsměvné, někdy zavánějící senzacechtivostí, za kterou by byl vděčný nejeden z dnešních bulvárních plátků. (Napoví namátkou vybrané tituly: Osmileté médium, Pomsta Faraonova, Vidění dvou krav, Srážka obrovského meteoru se zeměkoulí, Žena s deseti dušemi, atd.)

Časopis byl velice úspěšný a kupovali ho nejen mystici, ale i další esoteričtí badatelé a široká veřejnost (pravidelně ho odebíral i Otakar Březina). Veřejnost také bedlivě sledovala pravidelné Weinfurterovi astrologické předpovědi na poslední straně, z nichž některé se svými úspěchy proslavily. Od vzniku spolku Psyché se pak časopis stal jeho periodikem, a tak vedle výše zmíněného obsahoval i zprávy o činnosti spolku, dokumentaci jeho hospodaření, vzkazy, jakož i příspěvky jeho členů. Dnes je důležitým dokumentem doby, a to nejen pokud jde o samotný spolek.

Spolek praktických mystiků
Už několik let před založením spolku Psyché scházel se kolem Weinfurtera kroužek zájemců o mystiku. V jedné z místností kavárny Republika na vinohradském Mírovém náměstí se pravidelně jednou týdně, a to vždy v pátek večer, diskutovalo o okultismu, mystice i jiných ezoterních naukách. Šlo však o volné sdružení, a tak sem chodil kdekdo, včetně různých "živlů", někdy vyslovených nepřátel a také osob, které chtěly uplatnit svůj vliv. Stávalo se tak, že namísto práce, tedy studia a skutečné mystické praxe, se celý večer zbytečně prohádal či proklábosil kavárenskými řečmi, které Weinfurter pro jejich povrchnost doslova nesnášel. To byl také hlavní důvod, proč byl 27.listopadu 1929 založen spolek Psyché - s pevnou organizační strukturou, se stanovami a vnitřním řádem, který musel každý plnit. Jako oficiálně hlášená a povolená organizace měl spolek svou valnou hromadu, volby, legitimace, vybíral příspěvky a tak dále. První zvolený výbor spolku tvořil jeho předseda Karel Weinfurter, jeho přítel a pokročilý mystik lékař Jaroslav Barth, učitel František Jirásek s manželkou Mary, velkostatkář Arnošt Čapek, lékař Ignát Kratochvíl a bankovní úřednice slečna Kurzová. Podle stanov "účelem spolku je šíření poznání Boha na základě filosofie náboženství". Způsob, jak toho dosáhnout (a který určoval "Domácí řád spolku"), byla mystická cvičení podle Ohnivého keře, jež se každý člen spolku zavázal provádět a "vydávat z nich počet". Tyto kontroly nebyly však striktní, šlo spíše o to, zabránit propagaci jiných okultních směrů a přimět všechny, aby mystickou zkušenost prožívali na sobě a spěli tak k vyšším cílům. Členové se koneckonců sami agilně svěřovali se svými prožitky, ať už na schůzích či písemně, a dychtivě čekali na jejich zhodnocení. Toto Weinfurterovo lpění na praxi bylo základem jeho snah a také proto mělo Psyché v záhlaví "sdružení praktických mystiků".

Další důležitou záležitostí spolku byla také společná knihovna, která shromažďovala okultní, hlavně však mystickou literaturu, která pak byla členům volně přístupná.

Schůzky se konaly pravidelně v pátek v osm hodin večer zprvu v Národním domě na Vinohradech, poté v Hlavově kavárně na Mírovém náměstí. Později, kvůli rostoucímu počtu členů, přesídlily už natrvalo do Radiopaláce na tehdejší Fochově třídě. Večer zahajoval jednatel úředními záležitostmi spolku. Poté předseda Weinfurter tradičně přednesl úvodní referát, ať to byla přednáška k tématu, které právě studoval, k nějaké aktuální události, anebo téma, kterým se spolek zabýval. Často to býval také překlad z nějakého zahraničního díla - svého času to byl např. velice oblíbený Paul Brunton nebo Ráma Krišna. Tyto jeho překlady se staly téměř legendárními, neboť Weinfurter četl tím způsobem, že překládal přímo z originálu, ať už z německého nebo anglického, aniž si toho mnozí vůbec všimli. Často tyto překlady přímo komentoval svými poznatky, nebo vysvětloval pojmy, které ještě nebyly běžně rozšířené. Následovala rozprava k tématu, poté názory, diskuse a dotazy členů, tu více, tu méně zasvěcené, někdy vysloveně naivní, ale Weinfurter odpověděl vždy i těm největším laikům. Některé z těchto rozprav byly naopak tak zásadní, že přetištěny vyšli následně v časopise. Členové pak mohli na schůzi přivést hosty či další zájemce, které museli na počátku představit předsedajícímu schůze. Naprosto nepřípustné však bylo propagovat ve spolku jiné nauky a směry, čemuž měl zabránit i kuriózní zákaz pro hosty vměšovat se do debaty. Nutno však dodat, že k této striktní politice Weinfurtera donutily výše zmíněné negativní zkušenosti. Kvůli obrovskému zájmu počal spolek pořádat dokonce veřejné Weinfurterovy přednášky. První se konala 20.ledna 1932, tentokrát ve velkém sále Radiopaláce, se vstupným a s veřejnou propagací, a jejím tématem bylo "Bůh v člověku, čili odvěká cesta mystická". Úspěch byl obrovský, sál byl zcela vyprodán, přijeli zájezdy z venkova, dokonce ze Slovenska, a mnoho zájemců se dovnitř vůbec nedostalo. Nutno však dodat, že většině návštěvníkům nešlo ani tak o přednášku samu, jako o to, aby osobně viděli a slyšeli Weinfurtera, jehož popularita byla veliká a přesahovala hranice země.

Psyché se tak skutečně stalo Weinfurterem vysněnou baštou mystiky, a to nejen u nás, kde svého času mělo přes dva tisíce členů (mimochodem více než mnohé dnešní oficiální církve), ale své příznivce našlo i v zahraničí, počítaje v to dokonce Spojené státy. Svědčí o tom i dopisy otištěné v časopise samotném.

Obhajoba mystiky před odpůrci
Weinfurter musel od počátku své poznání tvrdě hájit a probojovávat mu cestu. Dospěl v tom až k určité nesmiřitelnosti, ale příslovečné klacky do cesty mu jako první do cesty házeli jiní.

Musíme předeslat, že prakticky všechna česká hermetická a okultní společenství od počátku podléhala vnitřním hádkám a sporům - nejčastěji o vliv, funkce a z toho plynoucí požitky. Weinfurter toho byl osobně svědkem. Už první pražská lóže martinistů byla od počátku zachvácena osobními šarvátkám, různě se dělila, zanikala a znovu vznikala, podobný osud čekal i Theosofickou společnost. Navíc tyto společnosti zůstávaly ve sféře hermetických zájmů o různé magické evokace, probouzení tajemných sil a získávání mimořádných schopností, často ale také pouhého intelektualizování. Byli mezi nimi lidé jistě odborně zdatní, kteří tvrdě a poctivě pracovali a pro duchovně-vědní obory a zvláště českou hermetiku vyšlapali pořádný kus cesty, ale i důležitě se tvářící břídilové nebo postavy morálně a psychicky velmi sporné. Weinfurter, jako člověk, který si sám cestu magie prošel, ji však po poznání mystiky považoval za cestu nízkou a ostře rozděloval takzvanou černou a bílou magii a propagátory těchto "nižších nauk" nemilosrdně tepal, byl-li jimi konfrontován.

Jako každý úspěšný člověk, vzbuzoval však i Weinfurter u svých konkurentů a oponentů také žárlivost, u lidí malých duchem pak závist. Vyčítali mu kde co: že si ve svém časopise dělá propagaci jak své vlastní osoby, tak svých děl, že se podepisuje i pod některá přeložená díla, že spolek vede příliš tvrdou rukou, že je nekompromisní, arogantní, příliš sebevědomý, že na mystice vydělává. Spory tak vedl s některými hermetiky, spiritisty, theosofy a také okultisty, kteří vystupovali proti jeho mystické cestě. Veřejností sledovány byli například spory s Otakarem Griesem, s Květoslavem Minaříkem a s Paulem Bruntontem.

Karmický spor o písmenka
Otakar Griese (1881-1932) byl přerovský okultista, který předmětu svého zájmu obětoval celý svůj život počínaje existenčními otázkami a konče rodinným zázemím a s tragickými důsledky na vlastní zdraví. Díky tomu, že s výjimkou krátkého období nebydlel v Praze, stál i mimo ostré pře zdejších hermetiků, vydával své vlastní časopisy a knihy a byl v kontaktu s pařížským popularizátorem okultních nauk a velmistrem tamních martinistů Gérardem Encaussem, řečeným Papusem, který v rámci své Vysoké školy hermetismu udělil Griesemu titul profesora hermetických věd. (Titulem "Prof. (h.c.) Herm. Dr. Otakar Griese" se pak jeho držitel podepisoval v záhlaví veškerých svých článků.) Griese se v Čechách zasloužil o přechod z romantického pojetí okultismu na badatelskou úroveň a je především českými hermetiky považován za jednoho z otců zakladatelů. Jako takový však - podobně jako Weinfurter - výsledky své práce musel také obhajovat a prosazovat, a proto byl občas také snad až zbytečně nekompromisní a nesmlouvavý.

Problémy si však Griese přímo vyráběl, a to jak jednáním s vydavateli, tak - a to nejčastěji - formou kritiky výsledků práce jiných. Takto si podal např. kabalistu Eliáše, rozepře měl ale i s pražským okultistou a vydavatelem Zmatlíkem, který mu nabídl vedení Okultní a spiritualistické revue. Griese to odmítl pohaněním časopisu ještě dříve, než začal vycházet. Zmatlík pak na toto místo přijal Karla Weinfurtera a tímto rozhodnutím udělal díru do světa, nebo se vzápětí stal prvním vydavatelem většiny jeho děl. Právě v tomto časopise Weinfurter začíná vysvětlovat a propagovat mystické učení, zveřejňuje překlady Kerninga a má obrovský úspěch u čtenářů. Griese na sebe nenechává dlouho čekat a ihned začíná Weinfurtera veřejně pranýřovat se svém vlastním časopise Isis. Po odborné linii má spor dvě stránky - za prvé Griesemu vadí Weinfurterovo pojetí karmy: Griese tvrdí, že karma vylučuje zásahy Boží milosti, a že tedy osud člověka není ovlivnitelný - prostě plyne takříkajíc podle hvězd. Tomu z dnešního pohledu ovšem odporuje jak samotná astrologie, tak i přímo smysl jógického snažení a princip duchovního zrání vůbec. V důsledku jde o problém svobodné vůle, který řeší filozofové i teologové řadu tisíciletí a další ještě budou. Nadutost této kritiky ovšem dokazuje následující citát: "Kdo přezírá rozum, nejsa ještě osvícen, a domnívá se, že mu ho nahradí jakési mystické nazírání a spojení s Bohem, je domýšlivcem, který ještě dlouho bude se potáceti mezi Scylou a Charybdou nejrozmanitějších domněnek…" (Isis 1922, str. 35). Přijmeme-li tezi, že samotná touha po Bohu je formou milosti, pak se ovšem na Grieseho nemůžeme zlobit, neboť bez tohoto nadání lze mystiku ne zcela dobře rozumem pochopit.

Druhá a podstatnější je Grieseho kritika písmenkových cvičení. Griese tato cvičení chápal ze svého hlediska magicky a tvrdil, že záleží na formě, jakou je to které písmeno vyslovováno. Weinfurterova skupina však na sobě už v počátku vyzkoušela, že vibrace v tomto vyslovování nejsou důležité, že dokonce písmena lze vyslovovati v každém jazyku jinak, ba, že si je lze jen myslet. Magici si však myslí, že pouze ty správné vibrace mají tajemný vliv na tělo a ten teprve působí vnitřní probuzení. Dopátrati se přesně Kerningových zámyslů v těchto cvičeních bude stěží kdy možné proto, že nebyla určena veřejnosti, ale k duchovní obnově jednoho konkrétního zednářského řádu. Zveřejněna byla až jeho žákem Kolbem, postiženým nadto více indickou védantou. Griese nicméně otázce písmenkových cvičení věnoval celý V. ročník své Isis, takže hermeticky orientovaní zájemci mají dostatek materiálu ke studování. Zajímavé při všem tom hašteření - vedeném veřejně v tisku i soukromě v osobních dopisech - bylo to, že oba díla svého oponenta alespoň sem tam doporučovali ve svých časopisech. Grieseho problém předurčenosti se však podepsal i na něm samém, neboť ke konci své práce pochybuje o smyslu svého vlastního celoživotního snažení: "…prodělal jsem všechny fáze okultního balamucení…a jaká je bilance této práce? Že jsem vystřízlivěl, vrátil se k sobě (!) a našel sebe." (Isis 1922, str. 103) Jako bychom četli Weinfurtera, ovšem nikoliv na konci, ale brzy na začátku jeho cesty.

Rozkol kvůli Bruntonovi
Události okolo Paula Bruntona a spolku Psyché dokazují rčení, že tím lepší prorok, čím vzdálenější je v čase či prostoru. PhDr. Paul Brunton (1898-1981) byl původně samotářský badatel duchovních nauk, svého času pozorný posluchač Ramana Maharišiho, jehož učení po svém transformoval do západem přijatelné podoby v řadě dodnes stále znovu vydávaných a horlivě čtených knih. Všeobecně je považován za člověka, který indickou jógu zprostředkoval moderně myslícímu člověku, přičemž vystihl její nejvyšší duchovní podstatu. Především se svými prvními knihami dosáhl světového věhlasu a nemohl zůstat nepovšimnut i v českých zemích.

Brunton jako západní jogín byl - podle Weinfurtera - žákem "největšího žijícího Mistra indického" a pro české obdivovatele tedy mystikem prvního řádu. Jeho objev znamenal pro naše učedníky zjevení apoštola. Weinfurter byl zpočátku s Bruntonem v častém písemném kontaktu a obdivovaný Brit napsal také pro časopis Psyché několik původních, hezkých článků na pokračování přímo z jižní Indie. Weinfurter přeložil a v roce 1937 vydal jeho Tajnosti indické, které ve svatém nadšení označil za "největší mystické dílo 20. století", a naopak poslal Bruntonovi do Indie ke zhodnocení svůj Ohnivý keř. Brunton jím prý byl doslova nadšen, v dlouhém dopise dílo rozebírá po jednotlivých kapitolách a nachází shody mezi učením Ohnivého keře a výroky Maharišiho. Pro Brutonovy ctitele byli naopak zajímavé a dokumentárně cenné popisy jeho pobytu u indického světce, které Weinfurter odkrývá v Psyché (roč.XIV.). Brunton byl překvapen i tím, že Weinfurter lokalizoval takzvané "duchovní srdce", tedy sídlo ducha a centrum mystické koncentrace. (Podle indické tradice je poněkud napravo od středu prsou, zatímco Weinfurter vycházel z tradice křesťanských mystiků, u kterých je v centru.) Brunton byl pro Weinfurtera vůbec důležitou postavou, neboť takto známý a všeobecně uznávaný "vědec ducha" mu potvrzoval pravdy, o které se otírali a které Weinfurterovi vyčítali zvláště někteří čeští hermetici. Weinfurter tak Bruntona zmiňoval takřka v každém svém článku, používal superlativů "slavný P.B., sám P.B., náš pan B.," apod. a zdejší publikum mu připravil tak, jak na něj nečekalo asi nikde ve světě. Tak je i minimálně roční náplň časopisu Psyché (1937) více věnována mystice indické, józe, překladům Vivékanandy apod. Koncem roku pak Weinfurter vydává i Tajnosti egyptské, předem už citacemi a poukazy notně propagované v časopise.

Uvnitř spolku tak Weinfurter zapaluje možná až příliš "ohnivý keř" Bruntonových ctitelů, jejichž mluvčím se pomalu a jistě stává Josef Hoznourek. Ten také jménem spolku Bruntona zve a vysněný guru konečně na podzim r. 1937 navštíví poprvé Prahu. Na jeho téměř měsíční pobyt u nás se konala sbírka, do které přispěla řada pražských členů spolku, neboť finanční nároky hosta nebyly nikterak skromné. Jeho příjezd i pobyt v Praze ovšem zůstal spolku utajen, takže většina členů se o něm dozvěděla až po jeho odjezdu. Pročpak to? "Poněvadž pan Paul Brunton není ani světovým cestovatelem, který se rád dává obdivovat davem, ani dryáčnickým "mistrem",který vystupuje s vážností komickou, maskuje duševní prázdnotu zevním leskem, ani cestujícím fakírem, který provádí svoje kouzla za peníze, ani spisovatelem vymyšlených teorií a tajné vědě a jiných záhadách. Poněvadž dále pracuje jen a jen potají v malých kroužcích mystiků, kteří mohou přijímati jeho pokyny a učení, aby je pak šířili dále mezi těmi, kterým se prozatím nedostalo štěstí přijíti s ním osobně do styků," vysvětluje Weinfurter následně ve svém časopise (Psyché roč. XIV., č.8), ačkoliv v tom neměl prsty. Důvodů však bylo víc a některé šly mimo předsedu samotného. Brunton sám prý předem projevil přání sejít jen s maximálně deseti členy spolku (nakonec jich však bylo šestatřicet). Weinfurterovi se celá věc vymkla z rukou. Bez jeho vědomí Hoznourkova klika vítala Bruntona už při příjezdu a pak se s ním setkávala na soukromých meditacích, kde vedli i jiné než jen duchovní rozhovory. Sám Brunton byl v Praze spokojen, chválil celou mystickou skupinu a v dopise upřímně sděluje, že jinde ve světě tak dobře zorganizovanou a pracující mystickou skupinu neviděl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Quaz Quaz | 6. července 2008 v 13:54 | Reagovat

to se nedá přečíst-nechceš změnit to červený zvýraznění????

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama