Karel Weinfurter I. část

4. listopadu 2007 v 21:16 |  Měsíc Karla Weinfurtera

Karel Weinfurter
27.5.1867 až 14.3.1942
astrolog, mystik a překladatel. Napsal mimo jiné dvoudílnou knihu Astrologii všeobecnou a Astrologii specielní vydanou v nakladatelství Zmatlík a Palička v roce 1931.

je Zakladatel novodobé křesťanské mystiky

Na Weinfurtera se chodilo, jako se chodí na populární hvězdy showbyznysu. Jako zakladatel české mystické školy se stal populární i za hranicemi naší země, jeho základní dílo bylo přeloženo do několika jazyků a domácími i zahraničními autory ezoterní literatury je dodnes citováno jako zdroj. Uctíván i opovrhován vedl mystický spolek, který s různými přestávkami trvá dodnes. Letos v březnu uplynulo 60 let od Weinfurterova úmrtí.
Jak se rodí okultista

..pokračování kvůli úpravě pod clickem na Celý článek..♥



Svou vlastní knihu vzpomínek nazval Karel Weinfurter "Paměti okultisty". Pojem okultismu ovšem za sto let změnil svůj význam, a místo skrytých duchovních nauk je dnes - pod vlivem křesťanské terminologie - vnímám spíše jako cosi temného, ďábelského a nebezpečného už jen na dotek. Náš příběh však začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy do českých zemí jen pozvolna pronikají první poznatky o dosud skrytých, tajných, čili okultních (tehdy dokonce okkultických) duchovních naukách ze všech koutů světa. Jsou to především nauky hermetické - různé druhy magie, alchymie, astrologie a kabala - ale sem tam i zřídkavá, a zatím ne příliš hodnotná literatura o bádání v náboženských systémech asijských.


Karel Weinfurter se narodil v roce 1867 a na svůj první mystický zážitek si vzpomíná ještě ze svého dětství v Jičíně. Ve věku okolo devíti let měl vidění vousatého světce na obláčku, který na něj kýval rukou, ale na tuto událost brzy zapomněl. Rodina se pak přestěhovala do hlavního města, v době, kdy jedinou okultní disciplínou v Praze byla primitivní forma spiritismu. Domácí prostředí nebylo těmto věcem nijak zvlášť nakloněno, a také pod vlivem materialisticky založeného a vzdělaného kamaráda se mladý Weinfurter považoval za ateistu. O záhadných projevech spiritismu se však psalo v tisku a mluvilo ve společnosti, což nemohlo zůstat stranou zájmu senzacechtivé mládeže. Na mladém Karlovi se pak podepsal i osvícený učitel náboženství, kanovník Dr. Krásl, který své svěřence spíše duchovně vedl, než aby je zahlcoval církevními dogmaty (Weinfurter u něj zabodoval tím, že znal celou řeckou abecedu). Od něj se také žáci dozvěděli první zasvěcené informace o spiritismu, o projevech somnambulismu a podobně. Karel se spolužákem se o spiritismus začali vášnivě zajímat. Zpočátku konali bezvýsledné pokusy podle jakési polské brožury nevalné úrovně, ale brzy objevili médium: spolužáka, který upadal do transu, během něhož zprostředkovával písemná sdělení a komunikoval s duchy, a to nikoliv během seancí, ale i během dne - na ulici, ve škole, a třeba i v kostele. S jeho pomocí se Karel sám dlouho pokoušel stát se médiem, až v tom konečně dosáhl úspěchu, a začal být zván do různých spiritistických kroužků, kterých bylo po Praze velmi mnoho. Činnost kroužku, do kterého chodil Weinfurter, byla velmi intenzivní. Jeho členové se scházeli pravidelně každou neděli po dobu tří let v jednom domě Na Poříčí, kde kromě seancí debatovali a studovali literaturu, a tak se i jejich pokusy začali vyvíjet různými směry. Jednou z oblíbených a tehdy populárních spiritistických činností bylo fotografování astrálních jevů, v čemž po čase dosáhli jistých úspěchů. Pro další vývoj Weinfurterova poznání to bylo velmi důležité, neboť zprávy o úspěších této skupiny se šířily do jiných kruhů.
Zaseté sémě baronovo

Do společenství Weinfurterových spiritistů tak byl jednoho dne roku 1890 pozván zájemce o astrální fotografie, baron Adolf Franz Leonhardi (1856-1908). Tento šlechtic z jihočeského zámku Stráže nad Nežárkou u Třeboně a bývalý říšský rakouský poslanec však nebyl obyčejným zvědavcem. Více než svému panství a hospodářským záležitostem šlechtického stavu se po celý život věnoval duchovním vědám, díky cestám po Evropě udržoval kontakty s představenými několika tajných řádů, byl svobodným zednářem, členem řádu martinistů a lóže vídeňských theosofů, stýkal se i s německými ilumináty. Zajímal se o vše okultní, měl vzácnou tématickou knihovnu včetně sbírek středověké literatury a osobně napomáhal šíření těchto nauk (Weinfurter nebyl jediný, koho u nás nasměroval k vyššímu duchovnímu poznání), a proto přišel taky do spolku pražských spiritistů. Fotografie se baronovi velice líbily, a tak přivedl dalšího zájemce - dvaadvacetiletého vídeňského rodáka a mladého pražského bankéře Gustava Meyera, který se později pod pseudonymem Gustav Meyrink (1868-1932) proslavil po celém světě jako spisovatel významných fantasticko-okultních románů. Tím se naplnilo osudové setkání, které Weinfurtera poznamenalo na celý život.


Podobně jako Leonhardi vedl i Gustav Meyrink do svého obrácení se k duchovním vědám nadmíru barvitý život, který zdaleka nesplňoval představu seriózního byznysmena. Přestože byl úspěšným bankéřem, jeho soukromý život naplňovaly tři vášně: sport, šachy a ženy. Kvůli nešťastné lásce se také málem zastřelil, od čehož ho osudově odvrátila reklama. Pod prahem podstrčená nabídka okultní literatury zaujala jeho na smrt se chystající mysl natolik, že ze světáka se časem stal zcela opačně, tedy duchovně zaměřený člověk a v našich zemích také jeden z mála skutečných zasvěcenců.


S Weinfurterem si - podle jeho vzpomínek - okamžitě padli do oka: "…záhy jsme se spřátelili a chodívali jsme spolu celé hodiny, rozmlouvajíce o okultních zjevech, anebo jsme sedávali v kavárně, probírajíce různé okultní otázky." Duchaření totiž hlavní postavu spiritistického kroužku už dávno neuspokojovalo. Byť se společenství dostalo ze světa duchů přesného proroctví o smrti rakouského korunního prince, Weinfurter seznal, že v praktické oblasti spiritismu je mnoho chtěného i nechtěného astrálního klamu a nevyjasnitelných zmatků, ale hlavně, že i spiritismus ve svém vývoji nepokračuje, a je tudíž více překážkou, než pomocí na cestě duchovního vývoje. Sám měl pak velké problémy se svých nabytých mediálních schopností zbavit, což lidem slabší vůle může způsobit stěží vyléčitelné psychické poruchy a celoživotní trauma. S odchodem Weinfurtera se tak kroužek rozpadl. (Křesťanské formě spiritismu se pak v podkrkonoší věnoval zvláště Karel Sezemský, který napsal několik významných knih, mimo jiné také o astrologii.) Péčí barona Leonhardiho se Meyrink s Weinfurterem a spolu s dalšími dostali k závažnější literatuře: k okultním románům Bulwerovým (jeho nejznámější okultní knihy Zanoni a Podivná historie Weinfurter přeložil do češtiny), k mystickým spisům Mabel Collinsové a Kerninga, kterým však tehdy ještě nerozuměli, k Bhagavad Gítě, a také k dílu H. P.Blavatské. V novém kroužku se - už pod vedením Meyrinkovým - přestěhovali do jeho bytu na Ferdinandově, dnešní Národní třídě č.10. Tady pak činili pokusy s hypnózou, s tzv. Reichenbachovým ódem, neboli životním magnetismem, jasnovidectvím a telepatií, ale také magické pokusy se zrcadly, křišťálovými koulemi a podobně. Tato praxe byla pro pozdější Weinfurterovu činnost velmi důležitá, neboť mohl zasvěceně varovat před nebezpečími plynoucími z těchto pokusů.


Meyrink díky svým financím a jazykovým znalostem nakupoval v zahraničí veškerou dostupnou okultní literaturu, kterou pak členům překládal. Weinfurtera podle jeho vlastních slov mrzelo, že nemůže anglické knihy číst v originále a tak se tomuto jazyku začal potají učit. Způsob, jak to činil, stojí za zmínku: anglickou gramatiku se naučil z německé brožurky, objednal si přímo z Anglie Patandžaliho Jóga Sútru a s pomocí anglicko-německého slovníku ji, neznaje jediného anglického výrazu, slovo za slovem překládal do češtiny. Nad obtížnou knihou plnou frází a poangličtěných indických pojmů trávil každý den dvě hodiny, až ji konečně zmohl. Když to slyšel Meyrink, spráskl nad touto metodou ruce. Tímto způsobem se ovšem Weinfurter naučil anglicky natolik, že byl schopen překvapeným kolegům v kroužku překládat přímo z originálu. To se mu pak stalo osudným ze dvou důvodů: jednak si překlady začal vydělávat na živobytí, jednak časem - kvůli množství této práce - potřeboval písařku, která se později stala jeho ženou. Díky Meyrinkovým knihám se nicméně skupina probojovala k hodnotnější literatuře, mimo jiné i základním dílům o józe a indické filozofie. Zjistili však také, že na duchovní pouti je zapotřebí najít vůdce, guru, který by žáky vedl správnou cestou, aby netrávili čas a nebloudili po cestičkách sice lákavých, ale mnohdy také nebezpečných.
První lóže

Touha hledačů byla veliká a tak se baron Leonhardi nad svými ovečkami slitoval. Dal jim za úkol nastudovati dvě literární díla: Mabel Collinsové Světlo na cestu ("Je to spis mystický a velmi hluboký a já jsem dnes přesvědčen, že mu nikdo z nás správně neporozuměl", píše Weinfurter ve svých pamětech) a pohádku z jednoho Goetheho spisu, o níž podle Weinfurtera "dodnes neví nikdo určitě, co jí chtěl říci velký německý básník". Leonhardi byl nicméně s výklady spokojen a slíbil, že budou přijati do jedné francouzské okultní společnosti. Než přijel do Prahy, každý si na krk opatřil zlatý řetízek, baron pak každému pověděl tajné heslo a poznávací znamení a nakonec každý obdržel zlatý medailonek s šesticípou hvězdou a čtyřmi písmeny. Tím to také všechno skončilo: "Nikdy jsme již o tomto tajném řádu neslyšeli. Neznali jsme také žádného jiného člena, kromě barona a posud nikdo neví, zdali skutečně onen řád existuje či nikoliv. Později jsme se domnívali, že baron, aby nás potěšil, si s námi zahrál nevinnou scénu." Důležitější bylo, že Leonhardi "lóži" doporučil studovati spisy Kerninga, německého zednáře a posledního evropského mystika, který se svým dílem vystoupil na veřejnosti. Jeho učení se pak stalo podkladem Weinfurterovy mystiky.
Slepá ulička "U modré hvězdy"

Opět z impulsu Leonhardiho byla v Praze založena také lóže Theosofické společnosti.

Původní theosofie byla již středověká nauka o božské moudrosti prezentovaná zvláště německým mystikem Jakubem Böhmem. V roce 1875 však Theosofickou společnost v Americe založila Ruska Helena (Jelena) Petrovna Blavatská, údajně na podnět Mahátmů, adeptů, žijících tisíce let kdesi v Himálajích, s nimiž prý byla v kontaktu. Blavatská ohromovala veřejnost výjimečnými schopnosti podloženými neobyčejnými znalostmi okultních věd a jejím cílem prý bylo vytvořit ideální bratrstvo všech národů. Leonhardi byl do módní theosofie nadšený a své nadšení přenesl i na naše hledače. Jim přivezl z Vídně dva zástupce theosofické společnosti, s nimiž pak v bytě Gustava Meyrinka založili pražskou theosofickou lóži "U modré hvězdy". Na Weinfurterovo pozvání do lóže vstoupil - i když spíše symbolicky, než aby se na jejích aktivitách plně podílel - i básník Julius Zeyer. Spolu často chodívali po Praze na procházky, během nichž Zeyer vyprávěl okultní události ze svého života (jak potvrdil i Vrchlický, Zeyer měl jisté okultní vlohy a míval zvláštní vidění), ale i podivuhodné příběhy z celého světa, k nimž měl lepší přístup než Weinfurter.


Ukázalo se však, že Blavatská nebyla v kontaktu s žádnými Mahátmy, ale se dvěma egyptskými kouzelníky, kteří ji plných sedm let před jejím veřejným vystoupením učili nejen okultním naukám, ale i různým magickým kouskům a medijním schopnostem, takže dovedla ovládat astrální síly, čímž si získala ohromný vliv a důvěru lidí. Trnovou korunu theosofii pak po smrti Blavatské nasadili její následovníci, zvláště Annie Besantová, která v indickém chlapci Krišnamurtim (původně Jiddu) rozpoznala budoucího spasitele světa. S ním objížděla svět a vydělávala peníze, díky nimž si mladý Ind zvykl na luxus, o jakém dříve ani neslyšel. Rodiče se sice časem snažili o jeho návrat, ale hoch mezitím dospěl k plnoletosti a tak nad ním pozbyli právní moci. Už cestou se ale spasitel své paní vymykal z představ - a hlavně z příkazů. Na světce žil velmi rozmařile, proti vůli své objevitelky si v Berlíně vydržoval mládenecký byt, v Londýně kolem sebe shromažďoval mládence ne zcela obvyklých sexuálních sklonů a jevil svatou bázeň před každou prací. Přijet měli také do Prahy, ale z toho sešlo už cestou z Rumunska, odkud byl vykázán samotným králem. V Budapešti, která zaplatila za jeho vystoupení neuvěřitelné peníze, se už před ním indický "vegetarián" natolik přejedl po uhersku kořeněným masem, že musel být narychlo převezen do Holandska k ošetření. Celá věc pak mladého spasitele přestala bavit a milou Besantovou jednoduše pustil k vodě i s celou její Theosofickou společností. (Už v době nástupu Besantové se od ní oddělil Dr. Rudolf Steiner, který založil dodnes aktivní společnost Antroposofickou.) Weinfurter si i po vystřízlivění cenil knih Blavatské, zvláště její Odhalenou Isis dokonce označil za "podklad všeho okultního studia".


Práce pražských theosofů byla velmi intenzivní. Členové lóže - stále ještě bez vůdce - zkoušeli další cvičení, jejichž účelem bylo dosažení tzv. psychických sil. Weinfurter s Meyrinkem se scházeli i mimo lóži, a to dokonce dvakrát denně, aby si sdělovali výsledky svého snažení. Dva a půl roku cvičení nemělo valných výsledků, až Meyrink začal vykonávat tzv. "imaginační" cvičení. V těch dosáhl mimořádných úspěchů - dovedl kolem sebe v představách vytvořit kvetoucí a vonící zahradu, popálit se o knot imaginární svíčky, či se pořezat o neexistující nůž.
Otevření chrámu
Na základě těchto pokusů Meyrinka přijal guru vídeňských theosofů, který mu je však zakázal jako velmi nebezpečnou cestu k černé magii. Když se tak členové theosofické lóže prostřednictvím alespoň jednoho svého člena konečně dostali k duchovnímu vůdci, byli zklamáni. "Meyrink byl najednou křesťanským mystikem. Když nám to oznámil, byli jsme trochu zklamáni, neboť jsme přísahali na indickou jógu." (Psyché 1932, str. 222) Meyrink byl vázán slibem mlčenlivosti. Tolik však vyzradil, že duchovní učitel dává svým žákům větná cvičení, každému jiné, podle stupně jeho vývoje. Tento vůdce jménem Mailänder byl prostý tkadlec z Krušnohoří, měl však žáky z vyšší společnosti po celé Evropě. Přijal pak i další pražské žáky, Weinfurtera však až mnohem později, vlastně teprve před koncem svého života. Už zpočátku mu však poslal povzbuzující vzkaz, týkající se Weinfurtera osobně. Stále ještě nepřijat učitelem vídeňský theosofů, začal se Weinfurter cítit na své duchovní cestě osamocen, pokračoval v cvičení jógy a vyzkoušel si také metodu dosahování úspěchu metodou Američana Prentice Mulforda. Počal však také horlivě studovat křesťanské mystiky - především díla Jakuba Böhmeho, Jane Leadové, Micheala de Molinose, anglické mystičky Mabel Collinsové (s jejíž ošetřovatelkou si Weinfurter psal), a hlavně Kerninga. Na základě úkolů duchovního vůdce totiž pražští žáci seznali, že Kerning musel znát pravou mystickou cestu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Clickni nám plsik!

Click!!!

Komentáře

1 Petra Petra | E-mail | 29. března 2008 v 16:58 | Reagovat

Ahoj, super článek....akorát bych moc stála za seznam literatury, z který jsi čerpal/a. Jde mi hlavně o údaje týkající se G. Meyrinka. Moc díky za odpověď na mail.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama