OSHO - Mé probuzení (2. část)

5. června 2007 v 13:28 | Alexis Cohen |  Měsíc Osha
pokračování k předchozímu článku

Ten večer jsem poprvé pochopil význam slova mája.Ne, že bych neznal to slovo předtím, a ne že bych si nebyl vědom významu tohoto slova. Jako vy jste si vědomi jeho významu,i já jsem si byl vědom - ale nikdy jsem předtím nerozuměl. Jak můžete pochopit bez zkušenosti?
Tu noc jiná realita otevřela svoje dveře, jiná dimenze se stala dostupnou. Najednou to bylo zde, jiná realita, odlišná realita, skutečná realita, nebo jakoliv to chcete nazývat - nazývejte to bohem, nazývejte to pravdou, dharmou, tao, čimkoliv chcete. Bylo to bezejmené. Ale bylo to zde - tak neprostupné, tak průzračné a tak pevné, že se toho člověk mohl dotknout. Skoro mě to zadusilo v té místnosti. Bylo toho příliš mnoho a nebyl jsem ještě schopný to absorbovat.
Povstalo ve mně velké nutkání, abych vyběhl ven z místnosti, šel pod nebe - dusilo mě to. Bylo toho tolik. Zabije mě to. Kdybych zůstal jenom několik chvilek déle, zadusilo by mě to. Vypadalo to tak.
Vyběhl jsem ven na ulici. Bylo zde nutkání prostě jenom být pod širým nebem s hvězdami, se stromy, se zemí.. - být s přírodou. A okamžitě, jak jsem vyšel, ten pocit, že budu zadušen, zmizel. Bylo to malé místo pro tak velký fenomén. Dokonce obloha byla malé místo pro takový velký fenomén. Je to vetší než obloha. Ale cítil jsem mnohem volněji.
Šel jsem k nejbližší zahradě. Bylo to totálně nová chůze, jako by zmizela gravitace. Šel jsem nebo jsem běžel, nebo jsem jednoduše letěl, těžko říct.Nebyla zde žádná gravitace, cítil jsem se bez váhy - jako kdyby mě vzala nějaká energie. Byl jsem v rukách jakési jiné energie.
Poprvé jsem nebyl sám, poprvé jsem nebyl jedinec, poprvé kapka spadla do oceánu. Já jsem byl ten oceán. Nebylo zde žádného omezení. Povstala tak ohromná síla, že bych mohl udělat cokoliv. Nebyl jsem zde, jen síla zde byla.

Dospěl jsem k zahradě, kde jsem chodíval každý den. Zahrada byla na noc zavřená. Bylo už příliš pozdě, bylo skoro jedna hodina v noci. Zahradníci tvrdě spali. Musel jsem se dostat do zahrady jako zloděj, musel jsem přelést bránu. Ale něco mě táhlo do zahrady. Nebyl jsem schopen tomu odolat. Jen jsem plynul.
To je to, co míním, když říkám znovu a znovu: plyňte s řekou, netlačte řeku. Byl jsem uvolněn, byla jsem ve stavu nechat-jít. Nebyl jsem zde. TO tam bylo, nazvěme to bůh - bůh tam byl.
Já bych to rád nazval TO, protože bůh je příliš lidské slovo a stalo se příliš špinavým přílišným užíváním, bylo zašpiněno tolika lidmi. Křestani, Hinduisti, Mohamedáni, kněží a politici - ti všichni narušili krásu tohoto slova. Nechte mě tedy, abych to nazýval TO. TO bylo zde a jsem byl unášen - unášen přílivovou vlnou.
V ten okamžik, kdy jsem vstoupil do zahrady se všechno stalo zářící, bylo to všude a bylo to požehnání. Mohl jsem poprvé vidět stromy, jejich zeleň, jejich život, jejich proudící mízu. Celá zahrada spala, stromy spaly. Ale jsem mohl vidět celou zahradu živou. Dokonce i stébla trávy byli tak nádherné.
Rozlédl jsem. Jeden strom byl úžasně zářící - maulshree. Přitahoval mě, táhl mě k sobě. Nevybral jsem si ho, bůh sám si ho vybral. Šel jsem k tomu stromu, a sedl jsem pod něj. Jak jsem tak seděl věci se začali urovnávat. Celý vesmír se stal požehnáním.
Je těžké říci jak dlouho jsem byl v tom stavu. Když jsem přišel zpátky domů, byli 4 hodiny ráno, musel jsem v něm být podle hodin minimálně 3 hodiny - ale bylo to nekonečno. Nemělo to nic dělat s hodinovým časem. Bylo to bezčasné.
Tyto tři hodniny se staly celou věčností, nekonečnou věčností. Nebyl zde žádný čas, nebyl zde žádný moment času, byla to pannenská realita, nenarušená, nedotkutá, neměřitelná.
A ten den se stalo něco, co pokračovalo - ne jako pokračování - ale tiše to pokračovalo jako spodní proud. Ne jako stálost - každý moment se děl znovu a znovu. Byl to zázrak každý moment.
Ta noc.. a od té noci jsem už nikdy nebyl v těle. Vznáším se kolem něj. Stal jsem se ohromně silný a současně velmi křehký. Stal jsem se velmi silným, ale ta síla není silou Mohammeda Ali. Ta síla není silou skály, ta síla je síla růže- tak křehká v její síle..tak křehká, tak citlivá, jemná.
Skála zde bude, květina může odejít každou chvíli, a přece je květina silnější než skála protože je více živá. Nebo síla kapky rosy na stéble trávy právě zářící v ranním slunci - tak překrásná, tak vzácná, a přece může sklouznout každý moment. Tak nesrovnatelná ve svém půvabu, ale malý větřík může přijít a kapka rosy může sklouznout a být ztracená navždy.
Buddhové májí sílu, která není z tohoto světa. Jejich síla je z lásky. Jako růže nebo jako kapka rosy. Jejich síla je velmi křehká, zranitelná. Jejich síla je síla života ne smrti. Jejich síla není ta, která zabíjí, jejich síla je ta, která tvoří. Jejich síla není násilná, agresivní, jejich síla je soucitná.
Takže nikdy už jsem nebyl znovu v těle, jen se vznáším kolem těla. A to je to, čemu já říkám, že byl užásný zázrak. Každý moment, jsem překvapen, že jsem ještě zde, neměl bych být. Měl jsem odejít každý okamžik, ale jsem zde. Každé ráno, když otevřu oči, si říkám 'Takže opět jsem ještě zde.' Protože se to zdá skoro nemožné.
Jednoho dne se mě zeptali:'Osho, ty se stáváš stále křehčí a choulostivější a citlivější k vůni vlasových olejů a šamponů, že se zdá že tě neuvidíme pokud všichni nebudeme plešatí.' Mimochodem, není nic špatné býti plešatým - Plešatost je překrásná. Stejně jako černá je překrásná, tak je i plešatost překrásná. Ale je to pravda a vy by jste měli na to být opatrný.
Jsem křehký, jemný a citlivý. To je moje síla. Když hodíte kus skály na květinu, skále se nic nestane, ale květina nebude. Ale přesto nemůžete říci,že skála je silnější než květina. Květina zemře, protože byla naživu. A skála - nic se jí nestane, protože je mrtvá. Květina zemře,protože květina nemá žádnou sílu ničit. Květina jednoduše zmizí, a udělá cestu skále. Skála má sílu ničit, protože skála je mrtvá.
Připomínám, že od toho dne jsem nebyl nikdy v těle, jenom jemné vlákno mě spojuje s tělem. A jsem stále překvapován, že celek nějak musí chtít, abych zde byl, protože já už nejsem zde se svojí vlastní sílou, nejsem zde ze své vůle. Musí to být vůle všeho, která mě udržuje zde, dovolující mi se zde zdržet trochu déle na tomto břehu. Možná, že celek chce po mě sdílet něco s vámi skrze mě.
Od toho dne je svět nereálný. Další svět byl odhalen. Když říkám, že svět je nereálný, nemyslím tím že tyto stromy jsou nereálné. Tyto stromy jsou absolutně reálné - ale způsob jakým vidíte ty stromy, jsou nereálné. Tyto stromy nejsou nereálné samy o sobě - existují v bohu, existují v absolutní realitě, ale ve způsobu jak je vidíte vy, je nikdy neuvidíte, vidíte něco jiného, přelud.
Vytváříte svůj vlastní sen kolem sebe a pokud se nestanete probuzenými, budute stále snít. Svět je nereálný, protože svět, který znáte, je svět vašich snů. Když sen zmizí, pak vy se jednoduše setkáte se světem, který bude reálný..
Nejsou dvě věci, bůh a svět. Bůh je svět, když máte oči, jasné oči, bez jakékoli snu, bez jakéhokoli zrníčka prachu snu, bez jakéhokoli oparu spánku. Jestliže máte jasné oči, jasnost, vnímavost, pak je zde jenom bůh.
Pak někde je bůh zeleným stromem, a někde jinde je svítící hvězdou a někde jinde je bůh kukačkou, a někde jinde je bůh květinou a někde jinde je bůh dítětem a někde jinde je bůh řekou - pak jen bůh je. V momentě kdy začnete vidět, je jenom bůh.
Ale právě ted, cokoliv vidíte není pravda, je to projektovaná lež. To je význam slova přelud. A jednou až uvidíte, jestliže si dovolíte vidět, najdete nesmírné požehnání všude - v mracích, ve slunci, na zemi.
Toto je nádherný svět. Ale já nemluvím o vašem světu, mluvím o svém světu. Váš svět je ošklivý, váš svět je vytvořenen vaším malým já, váš svět je projekce. Používáte reálný svět jako plátno a projektujete na něj svoje vlastní myšlenky.
Když říkám, že svět je reálný, ten svět je strašně krásný, ten svět září nekonečností, svět je světlo a potěšení, je to oslava, myslím tím svůj svět - nebo váš svět, jestliže přestanete snít.
Když přestanete snít, uvidíte ten samý svět jako viděl jakýkoli Buddha. Když sníte, sníte soukromě. Sledovali jste to? -že sny jsou soukromé. Nemůže je sdílet dokonce ani s vaším milovaným. Nemůže pozvat vaší ženu do vašeho snu - nebo vašeho manžela, nebo přítele. Nemůžete říci, "prosím, přijd dnes večer do mého snu.". Je to nemožné. Sen je soukromá záležitost, proto je to iluze, není žádnou objektivní realitou.
Bůh je univerzální záležitost. Jednou až vyjdete ze svého soukromého snu, je to tu. Bylo to tu vždy. Až budou vaše oči jasné, náhlé osvícení - náhle jste naplněni krásou, vznešeností a půvabem. To je cíl, to je osud.
Opakuji, že bez úsilí to nikdy nedosáhnete, a s úsilím to ještě nikdo nedosáhl. Budete potřebovat hodně úsílí, a teprve potom přijde moment, kdy úsilí se stane marným. Ale to se stane marným, až když jste dosáhli vrchol toho, nikdy ne předtím.Když jste došli až k samému vrcholku vašeho úsilí - všechno co jste mohli udělat jste udělali - pak náhle zde není žádná potřeba dělat něco víc. Opustíte úsilí.
Ale nikdo nemůže zanechat úsilí uprostřed, může být zanecháno jedině až na krajní mezi. Takže jděte až na samou hranici usilí, jestliže chcete usílí zanechat. Proto stále náléhám: vynaložte tolik úsílí, kolik můžete, vložte do toho celé srdce a celou energii, abyste jednoho dne mohli vidět -nyní mě úsilí už nikam nezavede. Toho dne to nebudete vy, kdo zanechá úsilí, zanechá se to samo ze sebe. A když se tak stane, objeví se meditace.
Meditace není výsledek vašeho snažení, meditace se děje. Když zanecháte usílí, meditace je náhle zde.. její požehnání, její velebnost, její sláva. Je tu jako přítomnost.. zářící, obklopující vás i všechno ostatní. Vyplňuje celou zemi a celou oblohu.
Meditace nemůže být vytvořena lidským úsilím. Lidská snaha je tak omezená. A požehnání je tak nekonečné. Nemůže s tím manipulovat. Může nastat, jen když se vzdáte. Když zde pak nejste, jedině tehdy může nastat. Když jste ne-já - žádná touha, neodbíhající nikam - když jste jen teď a tady, prostě jen jste, tak se to přihodí. A přichází to ve vlnách a ty vlny jsou přílivové. Přichází to jako bouře, a odnáší vás to do totálně nové reality.

Ale nejdřív musíte udělat všechno, co můžete udělet, a pak se musíte naučit ne-dělání. Dělání ne-dělání je největší dělání, a úsílí ne-úsilí je největší úsilí.
Vaše meditaci, kterou vytváříte při zpívání mantry nebo sezením tiše je velice průměrná meditace. Je vytvořena vámi, nemůže být vetší než vy. Vy jste přinutili mysl, aby utichla.
Je to nucená utišení. Není to ticho, které přichází, když zde nejste. Není to to ticho, které přichází, když skoro neexistujete. Není to ta nádhera, která sestoupí na vás jako holubice.
Říká se, že když Ježíš, byl pokřtěn Jan křtilem u řeky Jordán, bůh sestoupil do něj, nebo svatý duch sestoupil do něj jako holubice. Ano, je to přesně tak. Když nejste, mír vstoupí do vás.. třepotající se jako holobice.. usedne ve vašem srdci a usídlí se a setrvá zde navždy.
Jste svojí překážkou. Meditace je, když meditátor není. Když mysl přestane se všemi jejími aktivitami - vidící, že jsou marné- pak neznámé pronikne vámi, přemůže vás.
Mysl se musí zastavit, aby bůh byl. Poznání musí ustoupit, aby bylo poznávání. Musíte zmizet. Musíte se stát prázdnými, pak teprve můžete být plni.
Té noci jsem se stal prazdným a tím jsem se stal plným. Stal jsem se ne-existenci a stal jsem se existenci. Té noci jsem zemřel, a byl znovuzrozen. Ale ten, kdo byl znovuzrozen nemá nic společné s tím, který zemřel, není tu kontinuita. Na povrchu to vypadá souvislé, ale je to nesouvislé. Ten kdo zemřel, zemřel totálně;nic z něho nezůstalo.
Věřte mi, nic z něho nezůstalo, ani stín. Zemřelo to totálně, naprosto. Není to tak, že jsem prostě modifikováný RUP, transformovaná, pozměněná forma, transformovaná forma té staré. Ne, nebyla zde žádná souvislost. Toho dne 21.března, osoba která žila po mnoho životu, jednoduše zemřela. Jiná bytost, naprosto nová, nespojená s tou starou, začala existovat.
Náboženství vám prostě dá totální smrt. To je možná to, proč jsem tehdy předcházejí den, než se to stalo, cítil jakousi nálehavost smrti, jakobych měl zemřít - a opravdu jsem zemřel. Poznal jsem mnoho jiných smrtí, ale ty nebyli ničím ve srovnání s touto, to byli jen dílčí smrti.
Někdy tělo zemřelo, někdy část mysli zemřela, někdy část ega zemřela, ale dokud osobnost byla účástna, tak zůstavala. Obnovována mnohokrát, měněnakousek zde, kousek tam, ale zůstavala spojitost zůstavala.
Té noci smrt byla totální. Byla to schůzka se smrtí a s bohem současně
Text je výnatek z knihy The Discipline of Transcendence, Volume 2, Chapter
Z angličtiny přeložil Habib
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama