OSHO - Mé probuzení (1. část)

5. června 2007 v 13:29 | Alexis Cohen |  Měsíc Osha
Vzpomínám si na osudný den 21.března 1953. Po mnoho let jsem pracoval, pracoval na sobě, usiloval, dělal všechno, co se dělat dá, a nic se nestalo.

Nyní jsem porozuměl, proč se nic nedělo. Samotná snaha byla bariérou, samotný žebřík byl zábranou, samotné nutkání hledat byla překážkou. Ne, že někdo může dosáhnout bez hledání. Hledání je potřebné, ale pak přichází bod, kdy hledání musí ustat. Loď je potřebná k překročení řeky, ale pak přichází moment, kdy musíš vystoupit z té lodi a zapomenout na ní a nechat ji za sebou. Usilí je potřebné, bez úsilí nic není možné. Ale jenom s úsilím, také nic není možné.
Právě před 21. Březnem 1953, 7 dní před tím, přestal jsem pracovat na sobě. Tento moment přichází, když vidíte celkovou marnost usilí.. Dělali jste všechno, co jste mohli dělat, a nic se nestalo. Dělali jste všechno, co je v lidských silách. Co jiného potom můžete dělat? Z pouhé bezmocnosti, člověk upustí všechno hledání.
A v den, kdy jsem nechal pátrání, v den kdy jsem přestal po čemkoli shánět, v den kdy jsem neočekával něco, že se má stát, začalo se něco dít. Nová energie povstala - z ničeho. Nepřicházelo to ze žádného zdroje. Přicházelo to odněkud a odevšad. Bylo to ve stromech, ve skalách a na obloze a ve slunci a vzduchu - bylo to všude. A já jsem hledal tak pilně, myslel jsem, že je to velmi vzdálené. A ono to bylo tak blízko a tak důvěrné.
Právě proto, že jsem pořád něco hledal, stal jsem se neschopným vidět to blízké. Hledání je vždy pro vzdálené, hledání je vždy daleké - a ono to nebylo vzdálené. Stal jsem se dalekozraký, ztratil jsem zrak na blízko. Oči byli soustředěny na daleké, horizonty, a ztratili kvalitu vidět, to co je docela blízké, co vás obklopuje.
Ten den, kdy úsilí ustalo, já jsem také ustal. Protože nemůžete existovat bez úsilí, nemůžete existovat bez touhy, a nemůžete existovat bez snažení.
Fenomén ega, není věc, je to proces. Není to substance sedící uvnitř tebe, musíš ho vytvářet každý moment. Je to jako šlapání na kole. Jestliže šlapete, kolo jede dál a dál, jestliže nešlapete, zastaví se. Nemá více energie, více síly jet kamkoli. Prostě padne.
Ego existuje, protože stále šlapeme do pedálu touhy, pokračujeme ve snažení získat něco, protože stále skáčeme před sebe. To je samotná podstata ega - skákat před sebe, skok do budoucnosti, skok do zítřka. Skok v neexistenci tvoří ego. Protože pochází z neexistence, je jako přelud. Skládá se z touhy a ničeho jiného. Skládá se jen ze žízně a ničeho jiného.
Ego není v přítomnosti, je v budoucnosti. Jestliže jsi v budoucnosti, tak se ego zdá být velmi substancinální. Jestliže jste v přítomnosti, je ego přelud, pak mizí.
V den kdy jsem přestal hledat ..ale tak to není správně řečeno - že jsem přestal hledat, lépe bude říci: v den kdy, hledání ustalo. Takže opakuji: lepší způsob, jak to vyjádřit je, že hledání ustalo. Protože, kdybych já toho nechal, potom jsem zde znovu. Nyní ustává mé úsilí, ustává má touha, a touha dále existuje jen velmi jemným způsobem.
Nemůžeš zastavit touhu; Můžeš jí jenom porozumět. A v samotném porozumění je její ustání. Pamatujte, nikdo nemůže zastavit toužení, a skutečnost se objeví jenom, když touha ustane.
Takže je to dilema. Co dělat? Touha je zde a Budhové stále říkají, že touha musí být zanechána, a jedním dechem dodávají, že nemůžete zanechat touhy. Takže co dělat? Stavíte lidi před dilema. Mají touhy, jistě. A říkáte, že musí být ukončena, dobře. A pak říkate, že nemůže být ukončena. Co s tím můžem dělat?
Touze se musí porozumět. Můžete tomu porozumět, prostě tak, že uvidíte její marnost. Přímé vnímání je potřebné, okamžité proniknutí je potřebné. Prozkoumejte touhu, jen se dívejte, co to je, a uvidíte její faleš a uvidíte její neexistenci. A touha odpadne a něco odpadne současně ve vás.
Touha a ego existují ve spolupráci, vzájemně se podporují. Ego nemůže existovat bez touhy a touha nemůže existovat bez ega. Touha je projektované ega a ego je inprojektovaná touha. Jsou to společné, dva aspekty jednoho fenoménu.
V den kdy toužení ustalo, jsem se cítil velmi beznadějně a bezmocně. Nebyla žádná naděje, protože nebyla žádná budoucnost. Nebylo v co doufat, protože všechny naděje se ukázali jako marné, a nikam nevedou. Točíte se v kruhu. Naděje stále vlaje něcím před vámi, stále vytváří nové přeludy, stále na vás volá:"Honem, běžte rychleji, dosáhnete." Ale jakkoliv rychle běžíte, stejně nikdy ničeho nedosáhnete.
Proto to Buddha nazývá přelud. Je to jako horizont země. Objeví se, ale není tam. Když půjdete, tak i on půjde. Čím rychleji běžíte, tím rychleji se pohybuje i on. Jdete-li pomaleji i on se pohybuje pomaleji. Ale jedna věc je jistá - vzdálenost mezi vámi a horizontem zůstává absolutně ta samá. Dokonce ani o jediný centimetr nezkrátí vzdálenost mezi vámi a horizontem.
Nemůžete zkrátit vzdálenost mezi vámi a vaší nadějí. Naděje je horizont. Zkoušíte překonat sami sebe pomocí horizontu, pomocí touhy, s projektovanou touhou. Touha je most, a snový most - protože horizont neexistuje, takže nemůžete dělat k němu most, můžete pouze snít o mostu. Nemůžete být spojeni s neexistujícím.
Den, kdy touha ustala, prohlédl jsem jí a pochopil, že je to prostě marné. Byl jsem bezmocný a beznadějný. Ale v tom momentu se něco začalo dít. Začalo se dít to, pro co jsem mnoho životů pracoval a ono se to nestalo.
Ve vaší beznadějností je celá naděje, a ve vaší bezžádostivosti celé uspokojení, a v nesmírné bezmocnosti náhle celá existence vám začíná pomáhat.
Ona čeká. Když vidí, že pracujete sami na sobě, nezasahuje. Čeká. Může čekat nekonečně, protože pro ní není žádný spěch. Je to věčnost. V momentě kdy odpadnete, v momentě kdy zmizíte, celá existence pádí k vám, vstoupí do vás. A poprvé se věci začnou dít.
Sedm dní jsem žil ve velmi beznadějném a bezmocném stavu, ale v tom samém momentě něco povstávalo. Když jsem řekl beznadějný, nemyslel jsem tím, co normálně míníte pod slovem beznadějný. Jednoduše jsem měl na mysli, že ve mně nebyla žádná naděje. Naděje byla nepřítomná. I také jsem neříkal, že jsem byl beznadějný a smutný. Byl jsem ve skutečnosti štastný, Byl jsem velmi klidný, tichý a usebraný. Beznadějný, ale v úplně novém významu. Nebyla zde žádná naděje, jak tu tedy mohla být beznadějnost?
Obojí zmizelo.
Beznadějnost byla totální a absolutní. Naděje zmizela a její protiklad, beznadějdnost, také zmizela. Byla to úplně nová zkušenost - být bez naděje. Nebyl to negativní stav. Musím užívat slova - ale nebyl to negativní stav. Bylo to absolutně pozitivní. Nebyla to jen absence. Něco mě zaplavovalo, a zaplavilo.
A když říkám,že jsem byl bezmocný, nemyslím to slovo v jeho slovníkovém významu. Jednoduše říkám, že jsem byl bez já. Poznal jsem fakt, že já nejsem, tak že nezávisím na sobě, takže nemůžů stát na svém základě. Nebyle zde žádná půda pode mnou. Byl jsem v propasti, bezedné propasti. Ale nebyl zde žádný strach, protože zde nebylo co chránit. Nebyl zde žádný strach, protože nebyl nikdo, kdo by se bál.

Těchto sedm dní bylo ohromou transformací, totální transformace. A poslední den přítomnost totálně nové energie, nového světla a nového potěšení, se stala tak intezivní, že to bylo skoro nesnesitelné - jako bych měl explodovat, jako bych se měl zbláznit blažeností.
Bylo nemožné najít v tom nějaký smysl, v tom co se dělo. Byl to velmi ne-smyslný svět - těžké vyčíslit, těžké to zařadit do kategorií, těžké použít slova, jazyk, vysvětlení. Všechna posvátná písma se zdáli být mrtvé, a všechna slova, která se užívala k popsání takové zkušenosti vypadali velmi mdlá, bezkrevná. Toto bylo tak ŽIVÉ. Bylo to jako přílivová vlna blaženosti.
Celý den byl zvláštní, ohromující, byla to otřásající zkušenost. Minulost zmizela, jako kdyby nikdy ke mně nenáležela, jako kdybych o ní četl někde, jako kdybych o ní snil, jako kdybych slyšel příběh o někom jiném. Byl jsem volný od minulosti, byl jsem vykořeněn z mé historie, ztratil jsem svojí autobiografii. Stal jsem se ne-bytí, to co Buddha nazývá anatta. Hranice zmizeli, rozlišování zmizelo.
Mysl zmizela, byla miliony mil daleko. Bylo těžké chopit se jí, hnala dále a dále, a nebyla zde žádná potřeba držet jí blízko. Byl jsem zkrátka indiferentní k tomu všemu. Nebylo zde žádné nutkání zůstávat s minulostí.
S večerem se to stalo tak těžké to snést - bolelo to. Bylo to jako když jde žena do práce, když se jí má právě narodit dítě, a ta žena snáší strašné bolesti - porodní bolesti.
Chodíval jsem spát v těchto dnech kolem 12 nebo 1 v noci, ale ten den bylo nemožné zůstat vzhůru. Mé oči se zavřeli, bylo obtížné je mít je otevřené. Něco nastávalo, něco se dělo. Je obtížné říci, co to bylo, možná přicházela moje smrt - ale nebyl zde žádný strach. Byl jsem na ni připravený. Těch sedm dní bylo tak nádherných, že jsem byl připravený zemřít, nic víc nebylo potřeba. Byli tak strašně blažené, byl jsem tak spokojený, že kdyby smrt přišla, byla by vítána.
Ale něco se začalo dít - něco jako smrt, něco velmi drastické, něco, co nebylo ani smrt ani zrození, ani ukřižování ani zmtvých vstání - ale něco ohromného významu bylo ve vzduchu. A bylo nemožné udržet mé oči otevřené.

Šel jsem spát kolem osmé. Ale nebyl to normální spánek. Nyní rozumím co Patandžali má na mysli, když říká, že spánek a samadhi jsou si podobné. S jediným rozdílem - že v samadhi jste plně bdělí a spící také. Spánek a bdění společně, celé tělo uvolněné, každá buňka těla dokonale uvolněná, vše fungovalo volně, a dosud světlo vědomí plane ve vás… čisté, bez kouře. Zůstáváte bdělí a uvolnění. Tělo je v nejhlubším spánku a váše vědomí je jeho vrchol. Vrchol vědomí a údolí těla se setkali.
Usnul jsem. Byl to velmi zvláštní spánek. Tělo spalo, já bděl. Byl to tak zvlášní-jako by bych byl roztržen do dvou směrů , do dvou dimenzí. Jako by se polarity stali naprosto soustředěny, jako bych byl obouma polaritami dohromady… pozitivní a negativní se setkali, spánek a bdění se setkali, smrt a život se setkali. To je ten moment, kdy můžete říct, že tvůrce a stvořené se setkali.´
Bylo to magické. Nejdřív to s vámi zatřese do samých kořenů, zamává to tvými základy. Nemůžeš už nikdy být ten samý po této zkušenosti. Přináší to nový pohled na tvůj život, novou kvalitu.
Kolem 12 se mé oči náhle otevřeli. Já jsem je neotevřel. Spánek byl přerušen něčím jiným. Cítil jsem mocnou přítomnost kolem sebe v místnosti. Byla to velice malá místnost. Cítil jsem pulsující život všude kolem mě, ohromnou vibraci - skoro jako hurikán, velkou bouři světla, radosti, extáze. Byl jsem v tom utopen.
Bylo to tak strašně reálné, že všechno se stalo nereálné. Zdi v místnosti se stali nereálné, dům se stal nereálným, mé vlastní tělo se stalo nereálné. Všechno bylo nereálné, protože zde byla poprvé Skutečnost.
To je to, když Buddha a Shankara říkají, že svět mája, přelud, a proč je obtížné pro nás tomu porozumět.
Protože, my známe jen tento svět, nemáme porovnání. Je to jediná realita, kterou známe. O čem tito lidé říkají, že je mája, iluze? Toto je jediná realita. Jestliže, jste nepoznali tu skutečnou realitu, jejim slovům nemůžete porozumět, jejich slova zůstavájí teoretická. Vypadají jako hypotéza. Možná, že ten člověk navrhuje filozofií - "Svět je nereálný".
Když Berkley na západě řekl, že svět je nereálný, chodil s jedním jeho přítelem, velmi logickým mužem. Jeho přítel byl skoro skeptik. Vzal kámen z cesty a uhodil silně do Berklyho nohy. Berkly zařval, krev se začala řinout, a skeptik řekl: 'Nyní, je tedy svět nereálný? Potom proč křičíš? Proč si potom držíš nohu a proč ukazuješ tolik bolesti v tváři. Zastav to. Je to všechno nereálné.
Tento typ člověka nemůže pochopit co Buddha míní, když říká, že svět je nereálný, že je přelud. Nemyslí tím, že můžete procházet zdí. Neříká toto - že můžete jíst kámen a nebude to rozdíl, jestli jíte kámen nebo chleba. Neříká to.
On říká, že zde je Skutečnost. Jednou to poznáte, tato takzvaná realita vybledne, jednoduše se stane nereálnou. S vyšší realitou ve výhledu, vyvstane srovnání, ne jinak.
Ve snu, sen je reálný. Sníte každou noc. Snění je jedna z největších aktivit, kterou stále děláte. Jestliže žijete šedesát let, dvacet let budete spát, a skoro deset let budete snít. Deset let v životě - nic jiného neděláte tolik. Deset let nepřetržitého snění - jen to promyslete. A každou noc-a každé ráno, říkáte, že to bylo nereálné, a znovu každou noc sníte, sen se stává reálným.
Ve snu je tak těžké si vzpomenout, že to je sen. Ale ráno je to snadné. Co se stalo? Jste ta samá osoba. Ve snu je jen jediná realita. Jak to srovnat? Jak říci že to je nereálné? Srovnat s čím? Je to jediná realita. Ráno, když otevřete oči, jiná realite je zde. Nyní snadno můžete říct ,že to bylo nereálné. Ve srovnání s touto realitou, sen se stal nereálným.
Je zde probuzení - ve srovnání s tou realitou, tato celá realita se stává nereálnou.
Pokračování v dalším článku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama