už nevím, kdo mi to poslal

19. května 2006 v 13:08 | Raduška Czech |  Od studentů z naší koleje

MASAK RY TULENÍCH MLÁĎAT

Je patnáctého března 1976 - čas na první setkání s lovci tuleních mláďat. Dvě helikoptéry vyrážejí z hlavního tábora, který si členové Greenpeace postavili na ostrově Belle Isle. Z výšky šesti set metrů nad ledem je již viditelná krvavá stopa po lovu. Kvůli zákazu přistání ve vzdálenosti bližší než 800 m od tuleňů (kanadská vláda narychlo přijala zcela nesmyslný zákon na "ochranu tuleňů", aby Greenpeace zabránila protestovat proti masakrům) se aktivisté musí přiblížit pěšky. Led se jim pohybuje pod nohama. Vzduch je plný zvuků.

Zatímco jsou masakrována naříkající mláďata, jejich matky jsou zcela bezmocné. První den protestu zahájil člen Greenpeace Al Johnson tím, že zakryl tulení mládě vlastním tělem. Lovec s nožem, který chtěl z mláděte stáhnout bělostnou kůži, byl najednou bezmocný. Tato akce se opakovala znovu a znovu. Když nastala noc, helikoptéry odvezly členy Greenpeace zpátky na Belle Isle. Bouře se zhoršila, vítr vanul rychlostí až 160 kilometrů v hodině. Když aktivisté Greenpeace dorazili zpět na základnu, své tábořiště už nenašli. Bouře smetla stany, osobní majetek a veškeré vybavení z ostrova do moře...

Kampaň proti masakru tuleňů na ledových pláních New Foundlandu trvala celkem sedm let. Pak nastal zlom. Byla vyzkoušena metoda protestu, kterou v roce 1976 Greenpeace samo zavrhlo. Tulení mláďata byla zachráněna tím, že jejich kožíšek byl "znehodnocen" neškodnou zelenou barvou. Dne 11. března 1982 poslanci Evropského parlamentu odhlasovali zákaz dovozu tuleních kožešin do Evropského společenství.

úryvek Z knihy The Greenpeace Story od Michaela Browna a Johna Maye

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama